Být na olympiádě do dvacítky by bylo skvělé, říká Kukrle
Michael Kukrle prožívá skvělé období. V Bánovcích získal titul mistra republiky a nakonec trochu nečekaně i letenku na OH do Tokia. V Hanušovicích dokončuje dům pro svou mladou rodinu a hlavně trénuje v okolních jesenických kopcích, aby se dál zlepšoval. „Chci se posunout na posunout na vyšší level cyklistiky a jezdit ty největší závody. To by byl pro mě splněný sen,“ přiznává 26letý závodník Elkov - Kasper, který pochází z Mohelnice a s kolem začínal v nedaleké cyklistické líhni v Uničově.
V olympijské nominaci jste se objevil po tom, co se jí vzdal Josef Černý a pro řadu lidí to bylo překvapení. A pro vás?
I pro mě to docela překvapení bylo, když jsem se to dozvěděl večer po silničním závodě na mistrovství republiky. Výkonnostně na to ale mám, stejně jako další kluci z Elkov - Kasper, však jsme také v nominaci nakonec dva, ale čekal jsem, že tam budou chtít dát větší jména.
Měla nominace ohlas ve vašem okolí?
Jistě a není se tomu proč divit. Většina lidí bere olympiádu jako největší sportovní akci a rodina z toho byla nadšená. Po návratu z mistráku domů mi manželka připravila na slavnostní večeři panenku s hořčičnou omáčkou a pečenými brambory. A zrovna brambory jím doma rád, protože na závodech jsme hodně na rýži a těstovinách. Ale jinak jsem si nestihl s rodinou ani pořádně odpočinout. Po 180 kilometrech v úniku jsem byl dva dny pořádně posekanej a hned v úterý jsme jeli na Solidaritu do Polska, takže jsem doma moc nepobyl.
A je olympiáda splněný sen i pro vás? Přeci jen v cyklistice jsou ty nejvyšší mety často spojené s Tour de France, Vueltou nebo Giro d’Italia.
Jet na olympiádu je paráda a určitě je to jeden z mých splněných snů, stejně jako vyhrát mistrovství republiky a jezdit v profipelotonu. Ale mám určitě i ambice dostat se ještě dostat někam výš, na ty největší závody.
Letos se to mistrovském titulu nabízí.
Asi ano, vyhraný mistrák je velký výsledek. Na mezinárodních závodech, které jsou vidět, jsem byl osmý na Oberösterreich, takže by to chtělo ještě přidat nějaké vítězství, buď etapové nebo v celkovém pořadí na nějakém etapáku. Pro nás, Čechy, je to těžké v tom, že sponzoři velkých týmů většinou v Česku nemají žádné velké zájmy. I když si myslím, že výkonnost pět lidí u nás v týmů má na to, aby jezdilo ve World Tour. Ale musíme se ukázat, zajet za sezonu několik výsledků, nebo spíš několikrát vyhrát, abychom se mohli někam posunout.
Třeba se blýsknete v Tokiu.
Uvidíme, jak to půjde. Na olympiádě bych se chtěl samozřejmě pokusit o nějaký úspěch, ale nedokážu předvídat, jak se porovnám s těmi velkými jmény. Být třeba do dvacítky by bylo skvělé.
V Tokiu budete startovat v silničním závodě i v časovce. Jak se vám zamlouvají olympijské tratě?
Při silničního závodu se nastoupá hodně metrů, kolem 4800, to se mi líbí, ale poslední kopec před cílem je hodně těžký. Skoro sedm kilometrů a v průměru 10,2 procent, tak uvidíme, jak ho dokážeme přejet. Na trati časovky se na 44 kilometrech nastoupá téměř tisíc metrů, takže je pořád nahoru dolů a to je dobré, protože jet stejné tempo po rovině není až tak pro mě. (usmívá se)
Dá se už vytušit, jaké úkoly vás tam čekají, zda budete hlavně podpora pro Zdeňka Štybara?
Zatím jsem nad tím neuvažoval. Myslím, že se to hodně bude řídit tím, jak se bude závod vyvíjet. Pokud se někomu pojede hodně dobře, tak mu my ostatní pomůžeme. Sami ale asi závod tvořit nebudeme a nevím, jak ostatní týmy, protože každý stát může nasadit maximálně pět jezdců, takže si nedokážu představit, jak může závod vypadat. Pokud budou odjíždět skupiny, je důležité, aby v nich vždycky někdo od nás byl.
Zázemí máte v Hanušovicích, jak vám Jeseníky vyhovují pro trénink?
Bydlíme asi 450 metrů nad mořem, jsme tedy v podhůří a díky tomu tu v zimě bývá ještě dobré počasí. Když se ale vyjede kousek výš, už je to o dost tvrdší. Přijde mi to jako ideální místo na trénink i pro život.
Prozradíte svá oblíbená místa?
Mám to tu rád všude. Přes léto, když je prostor mezi závody a chci potrénovat v kopcích, snažím se je objet všechny. Směrem na Kralický Sněžník vyrážím na Paprsek, velmi rád jezdívám na Mokřiny po staré vojenské cestě, kde není provoz a je to dlouhý a prudký kopec. A taky vyrážím na známé jesenické vrcholy a sedla - Praděd, Dlouhé Stráně, Rejvíz. Abych měl trénink pestrý a bavil mě, střídám je všechny. Když chci jet vyloženě v kopcích, tak mám nejoblíbenější trasu na Přemyslov, Červenohorské sedlo (1013 m), Vidly, Lyra (1092 m), Praděd (1491 m) a zpátky to vezmu třeba ještě na Dlouhé Stráně (1353 m). Nebo to různě kombinuju, jak mě zrovna napadne.
Šéf Sazka Tour (dříve Czech Tour) Jaroslav Vašíček s oblibou říká, že výjezd na Dlouhé Stráně je nejtěžší stoupání u nás. Souhlasíte?
Asi ano. Podobné je i na ty Mokřiny, ale je to taková stará asfaltka a nahoře končí cesta, takže to asi nikdo moc nezná, což jsem i rád. Napadá mě i v Krkonoších výjezd na Zlaté návrší přes Mísečky, to je taky určitě hodně těžké, i když asi ne tak prudké jako Dlouhé Stráně. Na Šumavě tak dlouhé kopce nejsou, takže asi to opravdu bude u nás nejtěžší.
Vyrážíte někdy na trénink s cyklistickou mládeží z Jeseníku?
Vím, že je tu Force Team Jeseník, který trénuje Rosťa Brokeš z Olšan, s nímž jsme spolu závodili v juniorech. Jednou jsem ho na tréninku potkal na Červenohorském sedle, tak se mě ptal, jestli náhodou nejedu do Jeseníku, že bych pozdravil mladé naděje. Ale tehdy jsem jezdil intervaly na straně od Šumperka, tak na to nedošlo. Zatím jsme se na tréninku nepotkali, je to přeci jen na druhé straně hřebenu, ale třeba se to podaří.
Do Hanušovic jste se přiženil, už vás místní lidé poznávají?
Řekl bych, že je to tak napůl, část lidí už mě tu zná, ale stále je určitě dost i těch, kteří o mě nikdy neslyšeli.
Čeho byste chtěl v cyklistice dosáhnout?
Vyhrát jakýkoliv z velkých závodů. Hlavně bych je chtěl vůbec objet nějakou Grand Tour, vyzkoušet si, jaké je tři týdny závodit. A pak jet ty největší klasiky. Nejvíc mě lákají Monumenty a Grand Tours, na ty bych se chtěl někdy dostat. A pak třeba udělat i nějaký výsledek nebo pomáhat lídrovi, to už by se potom vidělo. Hlavně se ale vůbec posunout na vyšší level cyklistiky a jezdit tyto závody. To by byl pro mě splněný sen.
Vidíte se tedy jako klasikář?
Spíš ano. Sedí mi těžké závody v kratších kopcích. Když je to celý den nahoru dolů, nastoupá se spoustu metrů, ale nejsou to žádné velehory, to je pro mě nejlepší.
Autor:
Miloslav Jančík